AUCKLANDSKÁ JÍZDA

Po 3 hodinovém čekání na letišti v Soulu jsme se konečně začali „naloďovat“ do letadla na Nový Zéland. Upřímně jsem se už začínala pořádně těšit a prvotní stesk a slzy byly už dávno ty tam. Na místo jsme dorazili kolem 8.00 ráno, po opravdu dlouhé cestě z domova jsme byli skutečně unavení.

Už v letadle jsem zodpovědně vyplnila imigrační kartičku s tím, že přijíždíme cestovat, že máme v batůžku jen nějaké prášky na bolesti hlavy a antikoncepci a samozřejmě, že si sem nevezeme žádné jídlo, domácí mazlíčky ani hlínu na botách. Možná to zní směšně, ale dopředu jsme se informovali, že při vstupu do země byste měli mít čisté i podrážky od bot, abyste jim na jejich ostrov nic nezanesli.

Auckland velmi brzo ráno

Jelikož jsme byli perfektně připravení, očekávala jsem vřelé přijetí a typickou novozélandskou pohostinnost, o které nám ostatní backpackeři z Čech vyprávěli. Říkala jsem si, to máme v kapse, anglicky umím dobře, vše máme připravené, kam se na nás hrabou čínští turisté, kteří neumí anglicky ani koukat. Takže no stress no problem.

Problem ale nastal záhy a namísto hladkého vstupu do země nastalo 4 hodinové vyslýchací peklo. Pan úředník u přepážky imigračního nám pokynul, abychom se posadili a vyčkali na další postup. Asi za 40 minut se u nás objevila „sympaticky“ vyhlížející mužatka z imigračního a chtěla mluvit s Ondrou. Jelikož uměl anglicky v podstatě říct jen: „Hello, My name is Andrew“, navrhla jsem se jako překladatelka. Na což paní reagovala protočením panenek a povzdechem OK.

Pokládala nám otázky typu: Kdo jsme, proč jsme přiletěli, co tady chceme dělat, jaké máme kontakty, kam máme v plánu jet, jestli neznámě někoho, kdo přiletěl v ten a ten den. Proč máme letenky nazpátek až za tak dlouho? A tím jsme se konečně dostali k jádru pudla.

Přijeli jsme na turistická víza, která platí po dobu 3 měsíců. Odlet jsme měli až někdy za rok v srpnu. Z pohledu tamního úřadu jsme byli více než podezřelí, že zde chceme ilegálně pracovat. Proto jsem se paní snažila osvětlit náš super plán si turistická víza prodloužit a pak požádat o WHS přímo na Zélandu.

Po imigračním martyriu konečně něco krásného - Mt. Eden

Moc se jí to nepozdávalo, řekla nám, že se jí naše plány připadají vágní, ale přesto nás nakonec pustila dál. Abychom měli opravdu pořádný prožitek, došlo ještě k vybalení a prohledání všech našich věcí, které jsme usilovně cpali do krosen celý den. Nikdy nezapomenu na toho milého úředníka, který prohrabával moje spodní prádlo, jeho otrávený výraz a pohled, který jakoby říkal: „Kdyby to bylo na mě, tak na Vás kašlu a jděte si, kam chcete.“ Sami jsme mu kolikrát ukázali, kterou kapsu krosny ještě neprohrabal, jak jsme byli vystresovaní J.

Poslední perlička nastala, když z krosny vyndali Ondrovo drahocenný nožík značky Opinel se speciálním otevíráním, ke kterému má citové pouto, ostatně jako ke všem věcem, které vlastní J. Jelikož za něj úředník pořádně rval, Ondra už to nevydržel a začal na něj řvát: „NO, NO, STOP“. Všichni v hale ustrnuli a já už jen čekala, kdy se na něj sesypou a ztejzrujou ho. Nicméně Ondřej chtěl pánovi jen ukázat, jak se správně Opinel otevírá, aby mu ho nepoškodil.

Auckland Sky Tower

Po 20 hodinách letu a po tom roztomilém imigračním tanečku nás ale se slovy „Welcome to New Zealand“ vpustili do země, což pro mě v danou chvíli působilo lehce ironicky. Bylo to pro nás poučení. Přítel se oklepal, ale se mnou tato zkušenost poměrně otřásla a po určitou dobu jsem měla strach ze všech policistů, rangerů a úředníků, které jsme kdy potkali. Vždycky jsem čekala, že na mě vybafnou: „Jaký máte víza, holčičko“.  Nicméně jsme si o to vlastně říkali, takže z dnešního pohledu hodnotím situaci tak, že jsme měli obrovský štěstí.

Jeli jsme se ubytovat do International Backpacker v aucklandské čtvrti Parnell, kde většinou bydlí baťůžkáři, jako my. Díky časovému posunu jsme byli následující den už od 5 ráno vzhůru a vyrazili jsme na prohlídku Aucklandu. Od příletu a letištní eskapády jsme nic nejedli, takže jsme doslova šilhali hlady.

Konečně v Backpackeru

I přesto, že Ondra neuměl v té době moc anglicky, zařídil první skvělou snídani sestávající se z hamburgeru a hranolek. Pořádně jsme se nadlábli, a protože jsme se s plnými žaludky cítili uvolněněji a odhodlaněji, začali jsme s hledáním místa, kde bychom nejlépe a nejlevněji pořídili auto.

Je důležité se pořádně nadlábnout

V infocentru aucklandské Sky Tower nám poradili místo, kde prodávali auta pro Backpackery. Rozumějte, že se auto mělo stát našim pojízdným domem na dalších minimálně 6 měsíců. K mému překvapení byl majitel prvního autobazaru Čech Martin, který také pocházel z Plzně.

Jelikož Ondra je a byl velký perfekcionista a detailista, museli jsme projít ještě několik dalších autobazarů. Včetně jednoho vlastněného skupinkou Indů, od kterých dle zkušeností ostatních cestovatelů není radno kupovat auto, abychom se nakonec vrátili k Martinovi a zakoupili náš Ford Escort v kombíku J.

Naše auto, náš hrad

Zde jsme se také seznámili s velmi milým a vtipným Maorem, jenž nám velmi důkladně vysvětloval, kde je na mapě sever a jih. To Ondru, jako starého skauta docela pobavilo. Nicméně nás tento milý chlapík vyvezl na Mt. Eden, vyvřelou sopku v srdci města, odkud je na zbytek Aucklandu nádherný výhled.

Náš nový kámoš

Když už jsme konečně měli naše autíčko, mohli jsme podniknout další misi do obchodu Pack N Save, což je síť obchodů s levnými potravinami a to jsme jako baťůžkáři obracející každý dolar, velmi uvítali. Vybaveni autem jsme se mohli v Pack N Save pěkně napakovat a zakoupit všechny nezbytné potraviny a lihoviny. Zejména víno a octové chipsy, které se pro mě staly alfou a omegou nákupů v tomto obchodu a pobytu na Zélandu. Zásoby už jsme měli a tak jsme mohli vyrazit vstříc na naši první wwoofingovou destinaci, jíž byla Mangawhai.

Frčíme do Mangawhai