Jak to všechno začalo?

Před pár dny na Facebooku sdílela známá z Nového Zélandu video od člověka s pseudonymem "HOW TO DAD". Nedůvěřivě jsem si video pustila a očekávala „tirádu“ o rodičovství, závazcích a odpovědnosti.

Nemohla jsem se splést víc, nyní už vím, že se jednalo o humorné pojetí rodičovství zejména otcovské role od dnes už známého Jordana Watsona. Jeho typický styl oblékání v každém videu (stubies, gumboots nebo jandals), slangové výrazy „She'll be allright, sweet as, atd. mně zintenzivnily mé vlastní vzpomínky na život na Novém Zélandu.

S každým dalším videem této novozélandské osobnosti, jsem začala mít čím dál tím silnější pocit, že se s touto zemí musím opět nějak spojit. Od našeho návratu uplynulo už pár let, nicméně neuběhl jediný den, kdy bych si nevzpomněla na vtipnou historku, místo, jídlo či okouzlující přírodu v zemi dlouhého bílého oblaku.


Co nás čeká na Zélandu?

Zapátrala jsem ve své knihovničce s cílem najít deník, který jsem si za dobu našeho pobytu psala.  Ano, snad jako jediný blázen jsem v té době nepsala žádný cestovatelský blog. Ani jsem o to příliš nestála. Nicméně mě myšlenka blogu "dohnala" nyní, když začaly ožívat všechny ty myšlenky, obavy, pocity, nálady a zkušenosti, kterými jsme si zde prošli.

Proto jsem se zkontaktovala s Czech Kiwis a rozhodla se podělit o některé naše tipy, rady a zkušenosti. Což mně přivedlo k myšlence psát si po 4 letech od návratu ze Zélandu vlastní blog :). Vím, že mně to chvíli trvalo, ale aspoň nejdu s proudem.

Ráda bych Vám ukázala náš "Novozélandský příběh" se všemi plusy a mínusy, hádkami a rozepřemi, radostí a slzami, jednoduše řečeno nepřikrášlenou verzi.

Nabízí se otázka, co od toho sama očekávám? Vlastně nic moc. Budu ráda, když naše zkušenosti pomohou ostatním, nebo oslovím podobně smýšlející lidi či pokud si čtení mých článků jednoduše užijete. Tento blog píšu hlavně pro sebe a pro radost.

Kdo za to může?

Asi nikdy nezapomenu na to, jak jednoho podzimního dne přišel můj tehdy ještě přítel (dnes už manžel) s tím, že bychom mohli někam vyrazit. Říkala jsem si, že půjde o nějaké Rakousko nebo Slovensko, protože oba máme rádi spíš hory, než moře. 

Najednou slyším, jak říká co třeba Austrálie? Záplavu dalších slov už jsem moc nevnímala, byla jsem jako zkamenělá. „Jak to myslí Austrálie jako? Na jak dlouho a co naši, vždyť se s nimi neuvidím?“ Byla jsem maloměstská holka, co nejdál vyrazila snad do Itálie a najednou tahle pecka?

Konečně alespoň Soulu.

Počáteční šok začal pomalu opadat a od idealizace jsme přešli v pomalou realizaci. Začali jsme si zjišťovat informace o vízech do Austrálie a nakonec se rozhodli pro partnerská víza. Nevím, jak vše funguje dnes, ale tehdy jsme měli imigračnímu úřadu prokazovat, že jsme skutečně partneři, že nám chodí pošta na společnou adresu, měli jsme mít společný účet atd. 

Takže jsme rozjeli přípravy, zaúkolovali celou rodinu, aby nám posílala dopisy a pohledy na naši adresu, fotili jsme se v různých ročních obdobích, abychom opravdu prokázali, že jsme se nepotkali před 14 dny.

Proč jsme tedy nakonec jeli na Nový Zéland?

Za to může kamarád Slávek Král, který vyslechl naše „trápení“ se sběrem všech potřebných informací a důkazů a říká: „Proč nejedete na Zéland? Můžete jet na 3 měsíce na turistická víza, prodloužit si je a požádat si o Working Holiday Visa (WHS)?“



Jdeme na to. Na fotce silně potlačuji slzy z rozlučky s rodinou. Jsem prostě cíťa.

Musím se přiznat, že moje nadšení nebylo takové, jak si asi přítel představoval. Austrálie zněla fantasticky, prostě pecka. Palmy, pláže, klokani, krokodýl Dundee :). Kdežto Zéland pro mě byla stejně jako pro mnoho dalších „nevzdělanců“ země Pána prstenů a ovcí a tím to haslo. 

Následujících 9 měsíců mě přesvědčilo o opaku a nakonec jsem vlastně ráda, že nám to osud zařídil jinak. Koupili jsme letenky a začínali se těšit. O Zélandu jsme od známých slyšeli jen samá pozitiva, takže jsme tak nějak podvědomě očekávali, že vše bude prostě skvělé a zalité sluncem.

Good Bye Czech Beer

Všechno ale nebylo tak ideální, o čemž jsme se měli přesvědčit už na letišti v Aucklandu.




Na letišti v Aucklandu, to jsme měli ještě úsměv na tváři.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Auckland II. - kapitola 7 - setkání se starými známými