Kohukohu WWOOFING - Kapitola 6

Bay Of Island, Waitangi a Cape Reinga - kapitola 4

Od Martiny s Pedrem nám do dalšího WWOOFING zbýval zhruba týden, a proto jsme se rozhodli tento čas využít k cestování. Jako první jsme se vydali do turisticky poměrně hojně vyhledávané oblasti Bay Of Island. 

Zde můžete podniknout asi tak milión věcí, jako například plavat s delfíny, vyjet se podívat na velryby, projet si celou zátoku na lodi a spoustu dalších turistických lákadel. Díky kterým bude Váš pobyt na Zélandu jeden velký nezapomenutelný zážitek, ovšem za předpokladu, že máte peníze.

Když nemáte peníze bohatě stačí jen procházka

Těmi jsme s Ondrou dvakrát neoplývali, a proto jsme se zadarmo vydali na prohlídku města Russel, kde se dříve nacházelo první evropské osídlení, které se po podepsání Smlouvy z Waitangi muselo bránit Maorským útokům. Zároveň byl Russel do roku 1841 hlavní město Nového Zélandu.

Všechny cesty vedou do Waitangi

Miluji historii, a proto jsem se chtěla jet podívat do Waitangi, na místo, kde došlo k podepsání té slavné Smlouvy z Waitangi v roce 1840. Ta je pro Nový Zéland a její bikulturní společnost naprosto stěžejní, jelikož formovala nejen její historii, ale také její vztahy.

Místo zrození národa

Právě v roce 1840 se ve Waitangi sešli představitelé britské koruny s maorskými kmeny ze Severního ostrova. Britové smlouvou uznávají nárok Maorů na vlastnictví půdy a ti se zase vzdávají svých práv ve prospěch Koruny a stávají se britskými poddanými. Británie tak přebírá suverenitu nad Novým Zélandem.

Problém je ale v tom, že smlouva byla z Angličtiny do Maorštiny přeložena během 1 dne a tím pádem se maorská verze od té britské liší. Zároveň ji podepsalo pouze několik maorských kmenů. Například kmeny z Jižního ostrova se o podpisu smlouvy a schůzce z Waitangi sotva dozvěděli.

Velmi mě zaujalo maorské umění

Moji drahou polovičku zrovna historie dvakrát nebere, tak jsme museli výlet zkombinovat i s něčím trochu akčním. O dvě města Okiato a Opua dále jsme navštívili známé Rainbow Falls, kde jsme se prošli a pořídili pár fotek. Já už jsem ale chvátala do místa, o kterém jsem se učila na státnice. Vidět ve skutečnosti něco, co jste znali jen z papíru, Vám prostě vykouzlí úsměv na tváři. Nebo jsem možná jediná takhle švihlá osoba na tomhle světě J.

Jůůů vodopády

Jako non Kiwis jsme zaplatili vstup 50 $ a mohli jsme se nechat unášet na vlnách historie. Muzeum se samo o sobě skládá z několika budov, kdy za nás nejpoutavější části jsou obrovská maorská bitevní kánoe. Tu Maorové vyrobili z kmene stromu Kauri, jenž je unikát sám o sobě. Dorůstá do výšky asi 50 metrů a dožívá se kolem 2000 let. Dalším bodem, který bych pro nadšence historie vypíchla, bylo video, které dopodrobna ilustrovalo okolnosti podpisu smlouvy.

Maorská kánoe

Dál na sever

Pravděpodobně Vás tou historií už nudím, a proto se vrátím k našim cestovatelským příhodám. Z Waitangi jsme zamířili dále na sever, a jelikož před námi byla dlouhá cesta a na ni nic moc k vidění, zastavovali jsme u všelijakých pomníků a vyhlídek nebo obojím v jednom.

Nejvýznamnější a nejzajímavější byl pomník Rainbow Warrior Memorial, který je připomínkou lodi Greenpeace, jejž se postavila proti francouzským jaderným testům prováděným pod hladinou moře v Pacifiku v blízkosti Nového Zélandu. Předtím než mohla tato loď vyplout z Aucklandu, došlo k sabotáži francouzské tajné služby, která ji nechala vybuchnout. Následně se pod tlakem společnosti doznala, avšak dodnes neomluvila. Památník je tak připomínkou těchto událostí.

Rainbow Warrior Memorial

K mé nelibosti staví Novozélanďané veškeré pomníky na ukrutně strmých kopcích a tento tak nebyl výjimkou. Pršelo, foukal silný vítr a můj líný zadek se nechtěl šplhat do kopce. Doufala jsem, že na tom bude Ondra s elánem podobně a na pomník se koukneme hezky zespoda. 

Moje nadšení je přímo hmatatelné

Byla jsem však donucena tento výstup absolvovat, za což jsem byla odměněna nádherným výhledem po okolí a také pocitem překonání vlastní lenosti. Když píšu tyto řádky dnes, tak bych si nejraději nafackovala, že jsem kopec nevysprintovala a neužívala si tento výlet víc J.

Ninety Mile Beach, kemp a lekce zeměpisu zdarma

Naším dalším bodem na cestě k majáku Cape Reinga bylo malé pobřežní město Whangaroa, kde jsme si zašli do místní hospůdky, nadlábli se ve stylu do 10$ a vše spláchli místním ne příliš dobrým pivem, ale to nám rozhodně nevadilo. Byli jsme šťastní, že nejíme sandwich a čínské polévky. 

Na parkovišti jsme se dali do příprav auta na spaní. Docela mě uklidňoval fakt, že vedle nás byl campervan se třemi německými chlapci. Já jsem jejich přítomnost s povděkem zaregistrovala, nicméně Ondra se dal do přemýšlení, který z nich má narozeniny…Chvíli trvalo, než mně to došlo. Já jsem si spíš lámala hlavu nad tím, jak to dělá ten, který spí veprostřed a potřebuje v noci čůrat, což byl můj častý problém. Prostě jsem v noci potřebovala chodit často čůrat. J

Good Night Whangaroa

Následující den jsme z Whangaroa vypálili jako střely, protože se přece všude pohybují rangeři, kteří na nás číhají a chtějí nám dát pokutu za spaní na parkovišti. J Poobědvali jsme poblíž Coopers Beach, kde se dříve vyráběli sudy pro velrybářské lodě, udělali sérii akčních fotek a frčeli dál. Protože jsme nemohli najít místo na spaní, rozhodli jsme se dojet až k Ninety Mile Beach, jež má kolem 100 km a omílá ji Indický oceán. Poprvé jsme se ubytovali v kempu.

Každá fotka je lepší s výskokem 

Zde jsme museli vyplnit návštěvní knihu, což se stalo poměrně zajímavou činností. Snažila jsem se totiž slečně z obsluhy kempu vysvětlit, kde se nachází Česká Republika. Vyčerpala jsem už možnosti jako střed Evropy, vedle Německa a Polska atd. Po nějaké době mě slečna ujistila, že si to sama vygooglí a já ji držela palce, jelikož si zapsala pouze moje jméno a celkově měla problémy s orientací na mapě. Následující den jsme se spakovali a vyrazili ke Cape Reinga. 

Ninety Mile Beach 

Už vidíme světla majáku

Cesta sem vedla opravdu velkým zapadákovem, tu a tam jsme potkali pár ovcí nebo uprchlých krocanů jinak nic moc. Na místě naší cílové destinace bylo narvané parkoviště auty a autobusy a obrovsky silný vítr, který si snadno pohrával s mou tělesnou schránkou. Přilepila jsem se k Ondrovi, abych mu neuletěla a vyšli jsme nejkratší trasou k samotnému majáku. Na místě je možné projít spoustu turistických tras a od těch nejsnazších až po ty nejnáročnější.

Poletíme?

Samotný maják není nic zvláštního, důležitá je ale spirituální hodnota zdejšího místa pro Maory. Ti věří, že duše zemřelých docestují až sem a na moři se přidají ke svým předkům a spolu pak putují dále. A to si lze na samém cípu Severního ostrova Nového Zélandu živě představit. Duše směřující vstříc slunečnímu západu nad oceánem k věčnému životu…

Na konci cesty je světlo

Po souboji s větrem o to, abych neulítla, mě poněkud vyhládlo. To je pro Ondru červený signál, hladová ženská rovná se nepříjemná jako osina víte kde… Tak jsme na to šlápli a jeli jsme do prvního možného místa, kde jsme se mohli najíst. 

Za následující dva dny jsme už měli být na našem dalším WWOOFING ve Whangarei, proto jsme se vydali tímto směrem. Nezapomněli jsme se zastavit ve měste Kawakawa, kde se nachází světoznámé veřejné záchodky – The Hundertwasser Toilets. Při jejich obdivování jsem ještě stihla podepsat petici Greenpeace a jeli jsme dál.

 

Slavné záchodky