Auckland II. - kapitola 7 - setkání se starými známými

Auckland – shledání s Adair a Philipem

Proplétání Aucklandem a trudomyslnost

Místo na spaní jsme nakonec našli, díky Ondrovo úspěšné domluvě s jedním pánem, jenž měl malý domeček a velký pozemek se spoustou nepojízdných aut. Dala jsem tomuto místu pracovní název vrakoviště. Další den ráno za námi pán přišel a dal se s námi do řeči, popřál nám hodně štěstí a předal na sebe kontakt, kdybychom někdy potřebovali opět přenocovat. Nemůžu říct nic jiného, než typický Zéland.

Díky Bohu za hodné Novozélanďany

Proplétali jsme se pondělním ranním Aucklandem a doufali, že s naším fárem nebudíme moc pozornosti. Tu a tam se na nás někdo soucitně usmál a to bylo vše. Nám ale úsměv na tváři brzy zamrzl, když jsme se od Martina dozvěděli cenu za opravu skla. Bylo také nutné připočíst cenu za prodloužení registrace auta a také jsme měli v plánu prodloužit naše turistická víza, což určitě nějaký ten dolar hodí. Na druhý pokus jsme tak z bankomatu vybrali z účtu přes 800 $ a ponořili se chmurné nálady.

V tomhle městě umí žít

Doufali jsme, že nám ji zlepší výlet na Mission Bay Beach. Bylo krásné počasí, a proto jej spousta Aucklanďanů a turistů trávila na pláži a v přilehlém parku hraním ragby, kriketu, barbecue, plaváním atd. Jen jsme koukali, jak si zde lidé umějí doopravdy vychutnat nádherný den a užívat života.

Mission Bay Beach

Odpoledne jsme se měli shledat s našimi známými z Manghawhai Heads Adair a Philipem, a tak jsme po cestě zakoupili dobré víno a nechali se naši nespolehlivou navigací vést do čtvrti Epsom. Po menších trablích jsme to nakonec dokázali a zaparkovali u obrovského domu Adair a Philipa. To víte, po spaní v autě, nám jejich dům připadal jako panské sídlo s několika patry, ložnicemi, koupelnami atd. Bohužel jsme první večer neměli večeři s našimi hostiteli, protože jsem si v nedalekém parku domluvila lakrosový trénink s místním klubem. Byla jsem nervózní jako pes, nakonec jsem ale neměla důvod jako vždy.

Lacrosse, Asiati a smrdutá kytka

Jednalo se o tým dorostenek tak do 15 let a já je svými hráčskými schopnosti převyšovala. Byla to sranda, trénoval s námi i Ondra a naučil holky při obraně bafat na útok. Jelikož to neznaly, neskutečně se tím bavily a ke konci tréninku už jsme na sebe jen bafaly nebo ječely, abychom rozhodily útok J.

Show me your skills

Následující den jsme jeli odvézt naše autíčko k opravě. Než se auto opravilo, měli jsme čas, který jsme vyplnily procházkou po deštivém Aucklandu. Zašli jsme si před budovu Auckland War Memorial, kde se bohužel platil vstup. Měli jsme mít výdaje za auto a tak jsme si zadarmo prošli přilehlou zimní zahradu. Tady byla největší atrakce indonéská květina, která kvete jednou za rok nebo za více let a při tom neskutečně páchne. Chtěla jsem se taky před touto senzací vyfotit, ale přede mnou se v řadě tísnily desítky asijských turistů a před květinou trávili průměrně 5 minut pózováním a focením. Začali mně lézt na nervy a já jsem zčistajasna měla jednu ze svých rozhodných a rázných chvil.

Cool pocit a "smrdutka"

Prostě jsem všechny Asiaty předběhla a nechala se před kytkou vyfotit. Celá akce zabrala tak 30 sekund a nebudu lhát, cítila jsem se fakt hustě. Po dalším tréninku s lakrosovým A týmem jsme se konečně sešli u večeře s Adair i Philem a bylo to skvělé. Philip byl hovorný jako vždy, naléval víno, pivo, ptal se nás na Čechy, na lacrosse atd. Prostě jedna z dalších nezapomenutelných chvil s panem a paní Smithovými.

Prodloužení víz - aneb co si člověk neudělá sám, to nemá

Na další den jsme měli domluvenou schůzku s agenturou, která by nám zařídila prodloužení turistických víz. Jenže když jsme se dozvěděli, co by si od nás vzali jako provizi, rychle jsme odsud vycouvali. Chtěli jsme ušetřit 1000 $ a proto jsem se do toho musela vrhnout sama bez pomoci agentury. Večer jsme všechno probrali s Philem, který nás ujistil, že ho můžeme použít jako kontaktní osobu a že vše bude určitě OK.

Před War Memorial. Ondra má prostě dělo :)

Nakonec se mně podařilo během pár dní dát všechno do kupy. Nutno dodat, že jsem skoro denně visela na telefonu s imigračním úřadem, protože jsem vždy narazila na bod, který mně nebyl úplně jasný. Dokumenty jsme odnesli na pobočku imigračního úřadu v Aucklandu. Při tom všem shonu jsme si ani moc neuvědomovali, že jsou Vánoce. Až když jsme vlezli do obchoďáku a všude viděli davy lidí, santovské oblečky a soby, dostali jsme se do nefalšovaného předvánočního shonu, který nám z Čech vůbec nechyběl. Jediné po čem se mně zastesklo, bylo naše cukroví, koledy a sníh.

So this is Christmas

Prostřeno po Novozélandsku

Ve čtvrtek jsme měli hostitelům připravit typicky české jídlo. Rozhodli jsme se pro vývar a guláš s bramborovými knedlíky, které jsem jen tak mimochodem ještě v životě před tím nedělala. Měla jsem trému, jako účastnici pořadu Prostřeno. Nakonec se mně vše ale tak nějak dařilo, až na ty osudové knedlíky. Pořád se lepily, a proto měly ve finále lehce moučnou příchuť. Chtěla jsem je hnedka vyhodit, v čemž mně Ondra zabránil.  Řekla jsem si, že je to stejně jedno, když budeme jíst jen my a naši dva hostitelé.

Moje "shitty" knedlíky

Nakonec se u stolu sešla celá Philova velká rodina a každý měl chuť zrovna na ty knedlíky. Panebože já jsem myslela, že se propadnu do země. Naštěstí guláš vše zachránil a v závěru jsme vyhazovali jen 2 knedlíky z celkových 4 J

Multikulti barbecue

Na oplátku Philip další den uspořádal barbecue party na svém dvorku. U stolu se sešla zajímavá multikulturní skupina. Byla tam Philova dcera se svým přítelem ze Srí Lanky, syn Ben se svou ženou z Číny, Philův kamarád z Makedonie a my z Čech. Bylo to skvělé, jedli jsme Burgery, pili víno, pivo, smáli se, povídali, prostě pohoda. I přesto, že týden v Aucklandu nezačal úplně dobře, zakončili jsme ho, jak nejlépe jsme mohli.

Barbecue

Následující den jsme se rozloučili, zabalili a vyrazili na jih od Aucklandu do města Te Kauwhata na náš další WWOOFING.